Poslední dny si čím dál více uvědomujeme, že se z dcery stalo bilingvní dítě. 
Když jsme před třemi lety u dcery s angličtinou začínali, doufala jsem, že se naučí anglicky rozumět a komunikovat na úrovni, aby se cítila pohodlně při komunikaci s cizinci, aby si zařídila vše, co potřebuje na dovolené nebo aby případně byla připravená, pokud bychom se někdy stěhovali do zahraničí.
Věřila jsem, že bude mít skvělý přízvuk, naučí se anglicky přirozeně bez učení se gramatiky a slovíček a bude mít sebevědomí, že umí anglicky skvěle.
Byla jsem si poměrně jistá, že tohoto všeho mou “metodou” dosáhne(me) a to se také podařilo. 
Nikdy by mě ale nenapadlo, že se jí angličtina dostane pod kůži tak, že z ní bude bilingvní dítě. Protože právě tak se poslední týdny začala projevovat a projevuje čím dál víc.
První moment, kdy mě napadlo, že už jsme se posunuli od skvělé znalosti angličtiny k něčemu hlubšímu, byla situace, kdy chytla jeden z dětských hysteráků a celou dobu při něm komunikovala jen anglicky. Já na ni vytrvale mluvila česky, i jsem ji žádala, ať mluví česky, ale zůstala v angličtině. Do češtiny sama přepnula, až se uklidnila.
Další moment nastal před pár týdny, když jsme byli všichni tři venku a závodili z legrace v běhu a Emi při tom vytrvale komunikovala jen anglicky, i před dalšími cizími lidmi. Prostě přepnula do angličtiny a dokud jsme nepřišli k prarodičům mluvila jen anglicky. Dříve na veřejnosti sem tam něco anglicky řekla, ale většinou jen pár slov nebo krátkou frázi. Poté, co jsme dorazili na návštěvu, přepnula do češtiny a už v ní zase po celou návštěvu zůstala.
Dalším moment se stal před pár dny, když na mě v noci česky volala, že má žízeň. Dala jsem jí napít, až se napila, ze spánku zamumlala: “I’m full,” a spala dál.
Nám to s manželem už dávno nepřijde, ale jak nad tím poslední dny přemýšlím, všímám si, jak doma neustále přepíná mezi jazyky nebo rovnou v angličtině zůstane delší dobu.
Ráno mě často budí anglicky: “Wakey, wakey mummy, it’s morning! Can we go downstairs?”
Pak různě nonstop přepíná mezi češtinou a angličtinou, i v rámci jedné věty. “Mami, nafoukneš tento balónek? But you have to copy me!”
“Mami, můžu si dát k snídani ten cake? Emička (kamarádka) minule říkala, že měla taky k snídani cake, but a real one, a chocolate one!”
Já: Chceš teplé mlíko k snídani? Dcrea: “No thank you! I have a big feast already!”
Když přijde někdo na návštěvu nebo si hraje s dětmi, mluví česky. Někdy se zasekne, protože přemýšlí, jak to říct česky, někdy se zapomene a řekne slovo nebo krátký obrat rovnou anglicky.
Na nás s manželem mluví oběma jazyky, často jen anglicky, i když jí odpovídáme česky. Někdy s ní mluvíme i anglicky, záleží na situaci a jak nám to přijde na jazyk.
Večer před spaním v posteli opět často mluví jen anglicky.
Vlastně jsme z tohoto výsledku mírně v šoku. 
První dva roky (od jejích dvou let) jsme nedělali v podstatě nic jiného, než že jsme jednou denně na 20 minut pustili Peppu. Nemluvili jsme na ni anglicky, nikdy jsme ji nic neučili. Někdy jsme mluvili anglicky před ní, ať už jsem se domlouvali s manželem na něčem, čemu neměla rozumět nebo když jsme se navštívili s cizinci v manželově rodině.
Až dva roky poté, co se začala na Peppu dívat, se začala víc projevovat, že vlastně i něco umí a začala se sama rozmlouvat.
Pamatuju si, že loni v březnu začalo nečekaně sněžit. Vyběhla na zahradu a volala: “It’s snowing! I love the snow! It’s so beautiful!” Pořád dokola. To bylo poprvé, kdy jsme ji slyšeli dlouho spontánně mluvit ve větách. Do té doby to bylo jen sem tam pár slov nebo krátká fráze. V té době jsme ale také při karanténě krátkodobě prodloužili Peppu z 20 minut na asi 2 hodiny denně.
Za dalších pár měsíců (v jejich cca 4,5 letech) jsme začali řešit, že by bylo skvělé, kdyby měla k dispozici rodilého mluvčího, aby mohla angličtinu naplno rozvíjet. Nakonec jsme sehnali úžasnou anglickou slečnu, která k nám začala pravidelně docházet. Nic ji neučí, nevysvětluje, jen si hrají jako kamarádky, čtou si knížky, řeší spolu, co má kdo v kabelce, kdo má jakou barvu nehtů…
Nyní se dívá denně asi na tři díly The Cat in The Hat. Nakoupila jsem anglické knížky, které jsem měla sama v dětství ráda a sem tam si je čteme.
A to je všechno.
Máme z toho výsledkou velkou radost, i když si nemyslím, že je to její nebo naše zásluha.
Prostě jsme ji dali tu možnost a mozek ji využil. Odhaduje se, že 1/3 – 1/2 světové populace je do různé míry bilingvní. V některých částech světa je to zcela běžné až nutné. Nemyslím si, že všichni musí mít “talent” na jazyk a nemyslím si, že ho má nutně dcera.
Vytvořili jsme jí vhodné prostředí a zbytek se děje sám.
Vždy na ní bylo vidět, že ji to baví a že si mluvení v angličtině užívá. Nyní jde ale taky vidět, že teď už nemluví anglicky jen proto, že ji to baví, ale protože to tak prostě má. Protože je bilingvní.
Ještě před rokem jsme zvažovali, že by chodila do anglické školy, aby o to, co umí, nepřišla. Teď už vím, že to není potřeba. Až začne anglicky číst, posune se ještě na další úroveň a pak už bude angličtina naprostou součástí jejího každodenního života a nikdy o ni nepřijde.
Možná nechcete mít bilingvní dítě, ale asi chcete, aby se někdy naučilo anglicky? Můžete mu dát velký náskok a položit pevné základy tím, že začnete hned. Trvá to 20 minut denně. Nic víc nemusíte hodně dlouho řešit, když nebudete chtít a dítě se stejně hodně naučí. 
Díváte se na Peppu nebo na něco jiného? Pojďte se podělit o vaše zkušenosti s ostatními rodiči do naší fb skupinky Děti umí anglicky!
